Tejto téme som sa chcela venovať už dávno. Prvýkrát som sa nad ňou pozastavila pri písaní mojej diplomovej práce – ako študent anglického jazyka v rámci prekladateľstva a tlmočníctva som mala písať celú prácu v anglickom jazyku a narazila som na problém autorského vyjadrovania sa v slovenskom a anglickom akademickom/vedeckom texte. V slovenskom jazyku si totiž latinská rétorická tradícia vyžaduje pri takomto type textu používanie autorského plurálu, tzv. pluralis auctoris či pluralis modestiae, teda používanie prvej osoby množného čísla v referencii na autora textu.
Autorský plurál je v našom jazyku konvencia a zaužívaný štandard, ktorý by mal vyjadrovať objektivitu a neosobnosť odborného textu. (Ne)osobnosť akademického štýlu ovplyvňuje samozrejme množstvo faktorov, ale vo všeobecnosti sa autorský plurál používa vo väčšine odborných, vedeckých, či akademických prác. Mne osobne bol autorský plurál vždy smiešny a zdal sa mi tak trochu schizofrenický a aj pokrytecký – akoby sa ním autor zbavoval osobnej zodpovednosti za to, čo píše, keď sa snaží tváriť sa tak veľmi objektívne a neosobne. Ale nie o tom som chcela.
Chcela som o tom, aký je rozdiel medzi anglosaským a slovenským spôsobom autorského vyjadrovania sa. Anglosaský odborný štýl autorský plurál v prípade jedného autora vôbec nepoužíva – prvá osoba množného čísla je striktne vyhradená len pre prípad, že text píše kolektív autorov. Ak je autor jeden, používa akoby samozrejme prvú osobu singuláru – a môžem povedať, že anglicky písané akademické texty sa čítajú omnoho lepšie ako tie naše: autorské vyjadrovanie v prvej osobe totiž vyznieva omnoho sebavedomejšie a istejšie, akoby sa menej báli vyjadriť svoj vlastný názor.
Je to akoby rozdiel medzi sebavedomím autora („I think…“) a autorskou skromnosťou („Myslíme si…“). Zaujímavé je, že smerom na východ stúpa aj používanie autorského plurálu, ktorý je bežný u našich západných, severných, aj východných susedov. Je to samozrejme dané aj kultúrno-historickými faktormi a inými štylistickými konvenciami a u nás aj názorom, že pravda vedeckého text má byť čo najobjektívnejšia a autor by mal do jej vyjadrenia zasahovať čo najmenej (aj tým, že svoju osobu a názor zasunie čo najviac do pozadia). Anglosaské texty sa vyznačujú logickejším nadväzovaním a lineárnejším usporiadaním ako tie naše, pretože sú viac zamerané na čitateľa (kdežto my si ešte stále potrpíme na „intelektuálne znejúci“ text prešpikovaný čo najdlhšími cudzími slovami). A preto, ak máte písať akademický či odborný text v anglickom jazyku, nebojte sa použiť „Ja“. V anglosaskej tradícii sa autorská skromnosť nenosí.
Ak by ste si chceli o téme prečítať niečo viac (mne vtedy pri písaní diplomovky jej postrehy veľmi pomohli), skúste články Jany Chamonikolasovej (nájdete v nich napríklad aj rozbor rozdielov členenia či lexikálnej a gramatickej štruktúry anglických a českých vecných textov):
Chamonikolasová, Jana. Věcný text v české a anglosaské kultuře. In Tvůrčí psaní – klíčová kompetence na vysoké škole. Sborník příspěvků z mezinárodní konference, ed. Zbyněk Fišer. Brno : Doplněk, 2005. od s. 157-165, 9 s. ISBN 80-7239-182-8.
Chamonikolasová, Jana. Comparing the structures of texts written in English and Czech. In Slovak Studies in English I (Conference Proceedings). Bratislava : Univerzita Komenského, 2005. ISBN 80-89197-27-2, s. 77-84.
Citujem z prvého uvedeného (Věcný text v české a anglosaské kultuře; časť Osobnost autora – jeho identita a sebevědomí):
„Anglické odborné texty obvykle působí na českého čtenáře příliš sebevědomým dojmem. Angloameričtí autoři skrývají svou identitu použitím neosobních vazeb (It has been observed that …) méně často než autoři čeští (Je známo, že …), a naopak častěji, zejména při popisu použitých metod výzkumu nebo svých záměrů a závěrů, používají zájmeno první osoby jednotného čísla (I would like to illustrate that …). Používají asertivní formulace jak v textu samotném (The analysis indicates that …, The results of my analysis corroborate the hypothesis …), tak v názvech prací, které nejčastěji přímo pojmenovávají dané téma (Modal particles in German, Rainforest animals).
V českém odborném stylu se naopak projevuje tendence k potlačení autorovy osobnosti. Místo první osoby jednotného čísla český autor – i když je jediným autorem dané práce – často používá první osobu čísla množného (V této kapitole se pokusíme nastínit …, Měření jsme prováděli v podmínkách …). Použití tzv. autorského plurálu je běžné také v textech německých, slovenských, polských a ruských (viz Stašková 2004 a Čmejrková a kol. 1999: 47-48), zatímco v angličtině je nepřípustné. První osoba množného čísla se v anglických textech používá jen tehdy, má-li text více autorů, nebo okrajově ve funkci tzv. plurálu inkluzivního (How can we interpret the noise source?), hojně používaného v češtině (Věnujme se nyní …, Tyto jevy označujeme jako …). Nižší stupeň asertivity českých textů úzce souvisí také s jejich modalizovaností (viz Čmejrková a kol. 1999: 28-29; Tento jev by snad bylo možno interpretovat jako …, Zdá se, že …, Z těchto poznatků můžeme vyvodit závěr…). Autorskou skromnost vyjadřují i mnohé tituly odborných prací (Několik poznámek o užití modálních částic v němčině, K problematice fauny deštného pralesa), jimiž autor naznačuje, že jeho práce je jen drobným příspěvkem k poznání nějakého složitého jevu. Podobné tituly jsou běžné nejen v dalších slovanských jazycích, ale i v němčině, a jejich použití zřejmě souvisí s úzkými kontakty slovanské a germánské kultury.“